Farnost Červená Řečice

Svátost křtu

Křest je branou k životu a k Božímu království. Je první svátostí, kterou Kristus nabídl všem, aby měli věčný život, a svěřil jej své církvi spolu s evangeliem, když přikázal apoštolům: „Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!“

Biřmování

Když byl Ježíš pokřtěn, otevřela se nebesa a tak jako se snáší holubice, sestoupil na něj Duch svatý. Ježíšův křest byl předobrazem jeho Velikonoc. A proto každý, kdo je ve křtu ponořen do Ježíšovy smrti a jeho vzkříšení, dostává také plnost jeho Ducha. Slovo křest i křesťan je odvozeno od řeckého Kristus, neboli Pomazaný. Ježíš je ten, kterého Duch svatý pomazal; a také křesťané jsou tímto Duchem pomazáni. Svátost biřmování, která se udílí pomazáním čela posvátným křižmem a biřmovací formulí, zpečeťuje dar Ducha přijatý ve křtu.

Eucharistie

Slavení eucharistie je středem celého křesťanského života jak pro celou církev, tak i pro její místní společenství. Neboť „ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. On skrze své tělo Duchem svatým oživované a oživující, dává lidem život; a tak je zve a přivádí k tomu, aby sebe, své práce a všechny stvořené věci spolu s ním přinášeli jako oběť.“

Svátost manželství

Hned v prvních kapitolách Písma nacházíme vyprávění, jak Bůh při stvoření světa muži a ženě požehnal a pozval je, aby se mu podobali v tom, že jejich láska bude dávat nový život. Naopak na samotném konci Bible je dovršení světa znázorněno jako svatba mezi Bohem a lidmi a celým stvořením. Střed a vrchol Písma tvoří příběh o Ježíšovi, jeho smrti pro druhé a jeho zmrtvýchvstání. Tato skutečnost byla křesťany velmi brzo chápána jako mystická svatba Krista a jeho snoubenky - církve.

Když tedy křesťané uzavírají manželství, nejedná se pouze o obyčejnou lidskou smlouvu, ale o uskutečnění toho nejhlubšího povolání, které Bůh vložil do lidské přirozenosti a zároveň o zobrazení lásky a věrnosti, kterou má Kristus ke své církvi.

Svátost svěcení

Bůh Otec poslal svého Syna Ježíše Krista, aby ukázal světu jeho lásku, a aby všechny lidi zachránil od hříchu a smrti. Ježíš sám poslal do světa dvanáct apoštolů a dal jim Ducha Svatého, aby hlásali evangelium, shromažďovali všechny národy, posvěcovali je a vedli. A protože toto poslání trvá a bude trvat až do konce věků, vyvolili si apoštolové nástupce a vkládáním rukou jim předali dar Ducha Svatého, který sami přijali od Krista. Udělili jim tak svátost kněžství v celé plnosti. Takto se apoštolskou posloupností biskupů předává a udržuje toto prvotní poslání z pokolení na pokolení a dílo našeho Spasitele trvá až dodnes a stále roste. Nástupci apoštolů, biskupové, ustanovují své spolupracovníky, kněze, kteří jsou s nimi spojeni v kněžské službě a mají sloužit Božímu lidu, a jáhny, kteří nejsou svěceni ke kněžství, ale ke službě.

Při svátosti svěcení se biskup modlí nad mužem, kterého Bůh vyvolil k posvátné službě: prosí za seslání Ducha svatého, a tuto modlitbu doprovázejí starobylým gestem vkládání rukou. A Bůh na modlitbu své církve odpovídá: dává Ducha svatého, aby byl nově vysvěcený muž přičleněn ke sboru biskupů, kněží nebo jáhnů, a získal všechny potřebné dary pro svou službu.

Svátost smíření

První věta, kterou Ježíš podle nejstaršího evangelia pronesl, zněla: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!" (Mk 1,15). Ježíšův příchod, příchod Božího království, s sebou přináší odpuštění hříchů a pozvání k nápravě života. Náš Pán hříchy promíjel, z hříchů uzdravoval, a kvůli našim hříchům byl umučen na kříži. Také svým učedníkům svěřil moc hříchy odpouštět a církev to dělá právě ve zpovědi.

Ve zpovědi neboli svátosti smíření, se díky lítosti a vyznání hříchů před Bohem otevírají ty rány, které nám způsobila naše malá láska vůči Bohu či lidem. A Bůh do těchto ran na prosbu církve nalévá své milosrdenství, zahrnuje nás láskou a dává nám sílu nadále jej následovat.

Svátost pomazání nemocných

Bible dosvědčuje, s jakou péčí se Pán Ježíš osobně věnoval tělesným i duchovním potřebám nemocných, a že mnoho z nich uzdravil a osvobodil od působení Zlého. Svým učedníkům pak přikázal, aby konali totéž. Když tedy dnes církev udělí svátost pomazání nemocných, sám Ježíš pokračuje ve svém díle záchrany člověka, dotýká se nemocných svou uzdravující rukou a dává jim zvláštní milost Ducha svatého. Modlitba víry, vkládání rukou a mazání požehnaným olejem odkazují právě na působení Ducha svatého a na lásku, s jakou k nemocným přichází sám Bůh.

Pohřeb

Základem křesťanství je vztah člověka s Ježíšem, Božím Synem, který se z lásky k nám stal také člověkem. Svou lásku ukázal tím, že daroval svůj život na kříži. Ale smrt neměla poslední slovo a Bůh Ježíše třetího dne vzkřísil z mrtvých. A také ti, kdo byli ve křtu jakoby ponořeni do Ježíšovy smrti a získali podíl na jeho vzkříšení, věří, že smrtí život nekončí, ale pokračuje u Boha a tam teprve dochází svého naplnění.

Protože smrt je dočasným rozloučením, představuje křesťanský pohřeb odevzdání zemřelého do milující Boží náruče, prosbu za něj i za pozůstalé, a zároveň vyznání naší víry ve vzkříšení a věčný život u Boha.

Žehnání

Několik evangelních příběhů popisujících, jak Pán Ježíš žehnal, je svědectvím o tom, že On sám je Ten Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, že On je Syn Požehnaného (Mk 14, 61) , který přináší plnost požehnání od Boha. Sám Pán vybízel své učedníky, aby žehnali, a církev tento úkol dodnes věrně plní: dobro-řečí (lat. benedicere = žehnat) Bohu za jeho stvoření, za lidi i věci, a vyprošuje pro ně Boží milost.

Žehnání je svátostinou, tedy viditelným znamením neviditelné, ale reálné Boží milosti, kterou Bůh dává na prosbu své církve a která připravuje člověka na přijetí svátostí a posvěcuje různé životní situace. Na základě svého křtu je každý křesťan povolán být požehnáním pro druhé a sám žehnat, některým liturgickým požehnání mohou proto předsedat také laici (KKC, č. 1669).